Neboj, dýchej, čaruj: Silný a upřímný portrét Davida Stypky, který bolí i hřeje zároveň

Po delší době jsem se vydal do kina, tentokrát na dokument o výjimečném zpěvákovi David Stypka. Film nese název Neboj, dýchej, čaruj a režíroval ho Dan Svátek, který se svého úkolu zhostil citlivě a velmi autenticky.

Dokument začíná na chalupě, kde David trávil dětství. Jeho otec poslouchal rockovou hudbu z rakouského rozhlasu, maminka hrála na kytaru a právě díky tomu si k hudbě vytvořil silný vztah už od mala. Inspiraci čerpal především z rodinného prostředí a z otcova vztahu k hudbě. Maminka ve filmu také vystupuje a vzpomíná na jeho dětství i dospívání, přičemž štáb zavádí na místa, která pro něj měla zásadní význam.

Pro mě osobně znamenal David Stypka hodně, i když jsem jeho tvorbu objevil až po jeho smrti. Už dříve jsem ho ale zaznamenal například v duetu s Ewou Farnou, která se ve filmu také objevuje a vzpomíná na jejich spolupráci. V roce 2021 bohužel podlehl vážné nemoci.

Samotný dokument je velmi autentický a stojí na silné výpovědi lidí, kteří ho znali nejlépe. Kromě jeho hudby, která je ve filmu výrazně přítomná, dostávají prostor rodina, přátelé i hudební kolegové. Velkou hodnotu mají také archivní záznamy z koncertů, které běžně nejsou dostupné.

Dozvídáme se i o jeho začátcích v novinařině a o tom, že hudbu dělal paralelně. Byl extrémně talentovaný, dokázal se rychle učit, ale dlouho se mu nedařilo hudbou plně uživit. Jeho tvorba vycházela z vnitřní potřeby tvořit a z osobního prožívání.

Film otevírá i jeho soukromý život – vztah s partnerkou, se kterou měl tři děti, i jeho silné propojení s přírodou, ve které často hledal inspiraci. Zároveň ale ukazuje i jeho vnitřní boj, o kterém příliš nemluvil. Byl velmi náročný sám na sebe a často pracoval do noci.

Nebyl jen zpěvák a textař, ale také výborný kytarista, jehož aranže dodávaly jeho hudbě specifickou atmosféru.

Dokument je smutný, ale zároveň lidský, vtipný i upřímný. Ukazuje život bez příkras – se všemi jeho vrcholy i pády.

Režisér Svátek se Stypkou spolupracoval už dříve na filmu Úsměvy smutných mužů a plánovali i další projekt, který už bohužel nevznikl.

Silné jsou i momenty, kdy film ukazuje jeho vztah k publiku. Miloval menší kluby, kde byl v přímém kontaktu s lidmi, ale zvládal i velká pódia. Jeho přirozenost a autenticita z něj dělaly interpreta, který si dokázal publikum okamžitě získat.

Ve filmu se objevují jeho blízcí i kolegové, členové kapely Bandjeez, ale také Ewa Farna, která patřila mezi jeho výrazné hudební spolupráce, a dále osobnosti jako Mirai Navrátil, Jindra Polák, Terezie Kovalová nebo Kateřina Marie Tichá. Nechybí ani producent Boris Carloff a mnoho dalších lidí z jeho profesního i osobního života.

Silně působí také propojení s fanoušky – od společných cest až po koncerty během covidu, kdy hrál i pro seniory pod okny.

Závěr filmu je bohužel takový, jaký všichni známe. David Stypka strávil své poslední dny napojený na přístroje a nemoci nakonec podlehl.

Jde o silný a upřímný dokument, který nepůsobí jako oslava, ale jako realistický portrét jedné výjimečné hudební osobnosti.

Ať už jste Davida Stypku znali, nebo ne, tenhle dokument stojí za pozornost a určitě by neměl uniknout.

Autor: Mates Brush Schtetina