Dne 2.6.2023 vyšlo očekávané album kapely Gloryhammer s názvem „Return to the Kingdom of Fife“. Kapela hraje od roku 2011 stále ve stejné sestavě až na velkou změnu v popředí a to v podobě nového zpěváka, který už s nimi sice objížděl tour v posledních dvou letech, ale na studiovém albu si ho můžeme poslechnout poprvé. Jak to u fantasy kapel bývá, tak i zde všichni členové vystupují pod jmény svých postav. Na basu hraje The Hootsman, Astrální Polobůh z Unstu, za bicími sedí Ralathor, Záhadný velitel ponorky z Cowdenbeath, s kytarou pak Ser Proletius, Velmistr nemrtvých rytířů z Crail, kapelníkem této bandy za klávesami je samotný Zargothrax, Temný vládce Dundee a na závěr novým korunním princem Fife je znovu Angus McFife, ale tentokrát svého jména pátý. Novým zpěvákem je celkem mladý a neokoukaný Sozos Michael z Kypru.
Album se skládá celkem z 10 skladeb, kde skoro všechny mají příliš dlouhé názvy, ale zkusíme si je všechny představit.
První skladba „Incoming Transmission“ je čistě instrumentální, orchestrální skladba zvoucí na další hrdinskou výpravu.
Druhou skladbou je „Holy Flaming Hammer of Unholy Cosmic Frost“. Tady začínají trošku problémy, ve sloce se objevuje příliš vysoký zpěv a refrén není úplně chytlavý, spíše jako pochodová hudba. Zvláštní sbory s elektronickým hlasem mě také příliš neoslovily ani dlouhé instrumentální úseky, kde se střídá kytara a klávesy…
Jdeme tedy radši dále ke skladbě s názvem „Imperium Dundaxia“. Epický instrumentální začátek, ale velmi otravný hlas zpěváka ve sloce, sice dobrý growl a dokonce i energický sborový refrén, ale nevím jestli to je dostatečné vyvážení. Aby posunuli příběh, tak využívají mluvené slovo v můstku, což je nepříjemné a nudné.
Další v pořadí, již čtvrtá „Wasteland Warrior Hoots Patrol“ má otřesný elektro začátek, trochu připomínající disco, chraplavější poloha ve sloce je už zajímavější. Skladba spíše připomíná tvorbu kapely „Alestorm“, ale zase ten příliš dlouhý název i popěvek v refrénu, nejlepší částí skladby je asi Hootsův můstek se saxofonovým sólem.
Pátou máme skladbu „Brothers of Crail“. Sborový začátek, následovaný zase trochu disco zvukem, celá skladba je strašně utahaná s uspávacím refrénem, na konci pak jako třešnička na dortu ještě velmi slabý pokus o vysoký tón, který je spíše výsměchem…
Šestou je pak “Fife Eternal” s velmi slibným energickým začátkem, ale stále skladbu trochu kazí hlavní vokál. Sborový refrén pak zní zase trochu lépe, je mnohem více chytlavější než v předchozích skladbách. Skladbu na konec ještě vylepšuje kvalitní ženský vokál Noa Gruman. Trochu návrat k dřívějším albům, za mě nejlepší skladba zatím.
Další v pořadí je “Sword Lord of the Goblin Horde”. Přijde mi to jako pokus o rádoby baladu, ale opravdu ne moc povedený. Kombinace ne úplně lahodících vokálů s elektronicky upraveným hlasem v pozadí ve slokách zachraňují pouze sborové části v refrénu. Možná taky reakce na Anguse McSix a snaha ho trochu pošpinit, zpívají totiž, že kladivo je silnější než meč. Zase předlouhé sólo, nejdříve kytary, poté klávesové. A ty strašně uječené výšky v závěru si opravdu mohli odpustit, to nezní vůbec dobře.
Před námi je ještě “Vorpal Laserblaster of Pittenweem”. Opět trochu rychlejší skladba s ne tak vysoko položenými vokály, takže se to dá i normálně poslouchat, aspoň ze začátku… Pak se to zase zkazí ve druhé sloce. Celkový příběh této skladby je opravdu zajímavý, ale to zpracování není zkrátka úplně nejlepší.
Předposlední skladbou je “Keeper of the Celestial Flame of Abernethy”. Zase trošku skladba, která se vrací ke stylu starších “Gloryhammer”. Zajímavý příběh o zlém temném čaroději, dobré chytlavé sborové části skladby v dobrém tempu. Bez těch uječených výšek by to bylo zase o kousek lepší, každopádně jedna z těch povedenějších skladeb na albu.
Konečně se dostáváme k poslední skladbě “Maleficus Geminus (Colossus Matrix 38B – Ultimate Invocation of the Binary Thaumaturge)”. Ano, to je opravdu celý název skladby. Velmi dlouhá dvanáctiminutová skladba se sakra dlouhým názvem na závěr. V celé skladbě se střídá několik různých stylů vokálů, zároveň se různě střídá tempo hudby. Upřímně hudebně to zní velmi propracovaně a střídání hudby podle toho, jak se vyvíjí příběh, je velmi příhodné.
Nebudu prozrazovat celý příběh, jestli jsem někoho ještě neodradila, tak si to poslechněte sami. Chce to ale tomu věnovat plnou pozornost, pořádně nahlas a užít si to v plné parádě.
Co ještě říci závěrem? Nikdy jsem nebyla velký fanda této kapely, a po vyhození zpěváka Thomase Winklera už asi ani nikdy nebudu. Tenhle pokus o návrat se prostě nevyvedl a co jsem tak zaslechla, tak nejsem bohužel jediná, kdo si to myslí.
4/10
Autor: Karolína Lynx Rysová
