Košičtí My o vlkoch používají slovo jako zbraň a tvrdí: „Nestačí, že vlkov za humnom vidíš. Musíme ich zahnať.“

Jsou kapely, které se vám do podvědomí vkradou už jen svým názvem. Košičtí My o vlkoch patří rozhodně mezi ně. Ale bylo by hodně krátkozraké říct, že to je to jediné, čím se vám tihle punkáči dostanou pod kůži. Vždyť i vlci s sebou nesou pestrou škálu představivosti. Vlk je sám o sobě jedním z nejčastějších zvířat, která se objevují v mýtech, legendách i pohádkách. Z nějakého důvodu je mu často přisuzována aura něčeho zlého a děsivého. Stačí připomenout nedávnou událost, kdy se jeden vlk v rámci svého přirozeného pohybu zatoulal na vesnickou náves v kopcích — a celá republika málem vyhlásila stav ohrožení. Nicméně vlci, o nichž je na tomto albu řeč, jsou metaforičtí a poukazují na to zlé, čím nás svět obklopuje. Tak by se dalo definovat poselství jedné z nejzajímavějších nahrávek, kterou má letos Papagájův Hlasatel Records na svědomí – Slovo je zbraň! Kapela zde neútočí na kýčovitou chytlavost, nesnaží se lacině šokovat nebo prvoplánově moralizovat. Zvukově je album syrové, bez zbytečných příkras. 

Živá pamäť

zostarla a teraz

po jednom umiera;

viac už jej niet. (Opúšťa svet.)

Prvopočátky slovenské úderky My o vlkoch sahají někam do roku 2013, takže nejde o žádné nováčky. Už o rok později přišli s první demo nahrávkou, a i když jí nechyběly klasické „dětské nemoci“, bylo zřejmé, že pokud kapela vydrží, neměla by zapadnout. Pokud bychom měli vytáhnout jednu kartu, na kterou Košičtí sází od začátku, je to stoprocentní nasazení a nespoutaná punková energie. Velké plus – a rozhodně ne samozřejmost – je schopnost přenést koncertní živelnost i do studiových nahrávek. Na aktuálně vydaném vinylu se o tom lze naplno přesvědčit. Vedle nového alba Slovo je zbraň najdete na odvrácené straně asfaltu i bezejmenný debut z roku 2017. Obě nahrávky spojuje syrový garážový zvuk, přímočará energie, důsledný DIY přístup a skladby, které jsou dostatečně krátké na to, aby nezačaly nudit. Za zmínku rozhodně stojí i osobité vokály – jejich projev i forma sdělení se vymykají zažitým šablonám a scénovým stereotypům.

Zrkadlo, zrkadlo, pozri sa na mňa!

Zrkadlo, zrkadlo, tisíc€ v handrách!

Odfoť ma! Odfoť ma! To nie je hanba

žiť radšej na nete v žiarivých klamstvách.

I když kapela prošla několika personálními změnami – a největším problémem bylo opakované hledání stálého bubeníka – na jejich hudební vývoj to nemělo podstatný vliv. Fungují dál jako smečka, která ví, co chce, a jde si za tím. Postupně se vyhráli a vyprofilovali do podoby jedné z nejzajímavějších kapel v rámci bývalého Československa. Stačí si pustit starší nahrávku a pak tu aktuální – rozdíl je sice znát, ale směr a osobitost zůstává. My o vlkoch dál drží svůj kurz: krátké, rychlé, úderné skladby s jasným postojem. Od začátku je zřejmé, že jim jde o obsah. V jednom starším rozhovoru členové zmínili, že chtějí mít texty s určitým intelektuálním přesahem. Po poslechu nahrávky lze říct: úkol splněn! Druhé tehdejší vyjádření – „Nie sme ambiciózna kapela. Nerád by som sa však stal karikatúrou seba samého.“ – zní možná skromně, ale o to víc vystihuje jejich přístup. Není to o image, ale o tom, co (a jak) říkají. Tak se vydejte po vlčí stopě, která vede drážkami černého vinylu. Třeba vám taky dojde, jakou váhu může mít slovo jako zbraň.