Iron Maiden vydali Senjutsu před pěti lety a stále čekáme na další desku

Pátek 3. září 2021 vyšlo Senjutsu, zatím poslední studiové album Iron Maiden. Dnes už od jeho vydání uplynulo přesně pět let. Co se na desce povedlo, co fanoušky rozdělilo a jak Senjutsu působí s odstupem času?

Pět let od posledního studiového alba

Je až zvláštní si uvědomit, že už je to pět let. Když 3. září 2021 vyšlo Senjutsu, asi málokdo přemýšlel nad tím, že právě tahle deska zůstane na tak dlouhou dobu posledním studiovým albem Iron Maiden.

Po šestileté pauze od The Book of Souls přišla novinka, která nabídla více než osmdesát minut hudby a celkem deset skladeb.

Iron Maiden tehdy rozhodně nechtěli dělat krok zpátky. Naopak. Kapela pokračovala ve směru, kterým se vydala už před lety. Delší skladby, výrazné kytarové melodie, atmosféra a prostor pro jednotlivé hudební nápady.

A právě to bylo něco, co fanoušky zaujalo, ale zároveň rozdělilo jejich názory.

Maiden zůstali věrní sami sobě

Už při vydání bylo jasné, že Iron Maiden nemají potřebu vracet se za každou cenu ke svému zvuku z osmdesátých let. Senjutsu pokračovalo v cestě, kterou kapela nastoupila už na předchozích deskách.

Místo jednoduchého návratu ke kořenům dostali posluchači velkolepější a atmosféričtější Iron Maiden, kteří si už nemuseli nic dokazovat.

Možná právě proto působí Senjutsu tak, jak působí.

Je to deska zkušené kapely, která si může dovolit nikam nespěchat.

The Writing on the Wall zaujala hned

Velkou pozornost na sebe před vydáním strhla skladba The Writing on the Wall. A není se čemu divit.

Iron Maiden v ní ukázali trochu jinou stránku své tvorby, ale přitom neztratili svůj charakter. Skladba má výraznou atmosféru, zajímavý kytarový zvuk a nezaměnitelný rukopis kapely.

Následovalo Stratego, které už nabídlo fanouškům o něco známější Maiden. Silné kytary, melodie a energie, kterou od kapely očekáváme.

Právě tyto dvě skladby podle mě fungovaly jako velmi povedená ochutnávka celého alba.

Velké skladby potřebují svůj čas

Senjutsu je dlouhá deska. To je jednoduše fakt.

Některé skladby přesahují deset minut a Iron Maiden na nich dostávají prostor postupně rozvíjet jednotlivé motivy. Pro někoho může být taková stopáž trochu náročnější, jiný si právě v dlouhých skladbách najde to nejlepší z celého alba.

A právě v tom je podle mě kouzlo Senjutsu.

Nemusí vás dostat během prvních třiceti vteřin. Některé skladby potřebují čas a několik poslechů, aby naplno vynikly.

Typickým příkladem je Hell on Earth. Více než jedenáct minut dlouhá skladba postupně roste a na konci nabízí jeden z nejsilnějších momentů celé desky.

Bruce Dickinson a tři kytary

Samozřejmě nechybí to, kvůli čemu Iron Maiden posloucháme.

Bruce Dickinson je pořád Bruce Dickinson. Jeho hlas má své nezaměnitelné místo a i na Senjutsu je jasně slyšet, proč patří mezi nejvýraznější zpěváky metalové historie.

A potom jsou tu Adrian Smith, Dave Murray a Janick Gers. Tři kytaristé, kteří společně vytvářejí jeden z nejrozpoznatelnějších zvuků v heavy metalu.

Právě kytarové melodie jsou jedním z důvodů, proč se k Senjutsu dá vracet i po pěti letech.

Každému sedne něco jiného

Samozřejmě by bylo zvláštní tvrdit, že každá skladba na Senjutsu sedne každému fanouškovi stejně.

Album je dlouhé a některé skladby jsou výraznější než jiné. Někdo si více oblíbí úvodní část, jiný se bude vracet především k závěrečným dlouhým skladbám.

A právě to je na hudbě Iron Maiden hezké. Každý si v jejich rozsáhlé diskografii najde něco svého.

Senjutsu proto nemusíme označovat ani za jejich nejlepší album, ani za nějaké zklamání. Je to zkrátka deska z určitého období jejich kariéry a především další důkaz toho, že kapela ani po tolika letech neměla potřebu stát na místě.

Z pohledu čísel rozhodně nešlo o neúspěch

Ať už máme na album jakýkoliv názor, komerčně se Senjutsu rozhodně nemá za co stydět.

Album debutovalo na třetím místě amerického Billboard 200 a ve Velké Británii se dostalo na druhou příčku. V řadě dalších zemí se dostalo na samotný vrchol hitparád.

To jen potvrzuje, že zájem o Iron Maiden byl i po více než čtyřiceti letech jejich existence stále obrovský.

A vlastně ani není příliš překvapivé, že tomu tak bylo. Iron Maiden už dávno nejsou jen kapelou jedné generace. Jejich hudbu poslouchají lidé, kteří je zažili v osmdesátých letech, stejně jako fanoušci, kteří se k nim dostali mnohem později.

Co nám Senjutsu zanechalo

S odstupem pěti let podle mě není nejdůležitější řešit, jestli je Senjutsu lepší než The Book of Souls, A Matter of Life and Death nebo některá z klasických desek.

Důležité je, že Iron Maiden v roce 2021 stále dokázali přijít s albem, o kterém se mluvilo a které si fanoušci dodnes pouštějí.

A hlavně se z něj stal jejich poslední studiový otisk.

Když si dnes pustíme The Writing on the Wall, Stratego, The Parchment nebo Hell on Earth, neposloucháme jen album vydané před pěti lety. Posloucháme zatím poslední hudbu, kterou nám Iron Maiden jako kapela nabídli.

A to už samo o sobě dává Senjutsu trochu jinou váhu.

Pět let čekání

Iron Maiden mezitím samozřejmě nezmizeli. Kapela dál koncertuje a její hudba žije naplno. Jen nová studiová deska zatím nepřišla.

A tak nám nezbývá než čekat.

Možná bude další album brzy, možná si na něj ještě nějaký čas počkáme. U kapely s takovou historií ale není kam spěchat.

Senjutsu nám totiž připomnělo jednu důležitou věc. Iron Maiden stále mají co říct a stále dokážou vytvořit hudbu, která osloví miliony lidí po celém světě.

Po pěti letech si tak Senjutsu zaslouží další poslech. Ne jako album, které musíme za každou cenu označit za nejlepší nebo nejhorší.

Ale jednoduše jako zatím poslední kapitolu příběhu Iron Maiden.

A teď už jen zbývá otázka, kdy se otevře ta další.