
Spolupracuje s Steven Wilson, The Blessed Beat, Komara. Rozmezí od jazzu přes art rock. Napsal spoustu hudby k filmům. V letošním roce 2025, krom jiného vychází i druhé album Komara II.
„Ahoj Davide.“
„Ahoj.“
„Začátek byl lehčí nastínění. Tak co vlastně ty vše seš?“
„Jsem především hudebník. Muzikant, který je neustále zvědavý a zkouší v hudbě věci, které předtím nezkusil. Za spisovatele se nepovažuji, i když píšu blog – spíš jsou to moje vnitřní pocity a zkušenosti. Často mi psali mladí hudebníci, jak jsem se dostal ke spolupráci s lidmi z King Crimson, jaký je Steven Wilson jako člověk, nebo jak vůbec vznikají tyto propojení. Rozhodl jsem se proto psát blog ve formě deníku. Vyšly mi i dvě knihy – první se jmenuje Zápisky I. – Alchymie úspěchu a prohry, což jsou moje deníky z turné s KoMaRou. Druhá kniha Rozhovory o hudbě a době vznikla během covidu, jsou to moje rozhovory s různými hudebníky o našem povolání, o hudebním byznysu a o tom, co pro nás znamená tvořit v nejisté době. A k malířství – to beru spíš jako hobby. Maluju, když jsem hudebně vyčerpaný, když potřebuju přepnout. Jsou to abstraktní obrazy, které často převádím i na mikiny nebo batohy. Některé už mají své majitele v Japonsku, Norsku, Americe nebo v Anglii.“

„Vrhneme se hlavně na muziku. Takže co vše tvoříš? Trochu to rozvrhni.“
„Tvořím hudbu různých žánrů a s různými hudebníky. Nějakou náhodou jsem se ocitl v oblasti ambientní a experimentální hudby – spolupracuju s lidmi jako Arve Henriksen nebo Christian Fennesz. Pak je tu i jazzová rovina – třeba projekty s Erikem Truffazem nebo Nilsem Petterem Molværem. A úplně nevím, jak se to stalo, ale moji hru na kytaru si začali všímat i „prog rockoví králové“ jako Pat Mastelotto a Trey Gunn z King Crimson, Steven Wilson nebo Nada Sylvan, který zpívá se Stevem Hackettom z Genesis. Nahrával jsem i kytary pro Marca Minnemanna z The Aristocrats a spoustu dalších projektů. Mám své duo s Arvem Henriksenem, projekty s Erikem Truffazem, kapelu KoMaRa a také hraju sólové koncerty. Moje hudba se postupně objevila i v několika filmech – a právě díky tomu mě začali oslovovat i filmoví režiséři, kteří hledali něco jiného, než bývá v běžné filmové hudbě. Něco trochu méně typického, víc atmosférického a osobního.“
„KoMaRa. Kdo tento projekt, tuto kapelu dával dohromady? A v letošním roce po 10 letech vychází nové album s názvem II.“
„Projekt jsem dal dohromady já. V roce 2014 jsem v Itálii založil trio s názvem The Blessed Beat – hráli jsme bicí, kytaru a trubku, takový improvizovaný mix noiseu, punku a rocku. Díky tomu jsem poznal několik italských hudebníků a jeden z nich, Lorenzo Feliciati, měl na Facebooku fotku s Patem Mastelottem. Poprosil jsem ho, jestli by nás mohl propojit. Pat tehdy hrál s Crimson Project ve Varšavě a pozval mě na guest list. Po koncertě jsem vešel do šatny a dal mu svoje album The Son. Řekl jsem mu, že bych si s ním jednou rád zahrál. On se jen usmál a odpověděl: „Sorry buddy, mám toho teď hodně.“ Asi po měsíci mi ale napsal, jestli bychom nezkusili udělat společný projekt. Tak vznikla KoMaRa – Kollar, Mastelotto, Raineri. Přizval jsem trumpetistu Paola Raineriho a v roce 2015 jsme vydali první album. Od té doby jsme spolu nahráli dvě desky, i když to trvalo dlouho – Pat byl vytížený s reunionem King Crimson a svým projektem Stick Men s Tonym Levinem. Grafiku k prvnímu albu nám vytvořil Adam Jones z kapely Tool. Pozval mě tehdy i na jejich koncert do Varšavy a před koncertem pouštěli náš album KoMaRa, než se začali scházet lidé. Byla to pro mě obrovská čest – slyšet naši hudbu v hale, kde se chystá koncert Tool.“
„Kdo na albech dále spolupracuje, nebo spolupracoval? KoMaRa?“
„Na prvním albu s námi spolupracoval už zmíněný Adam Jones z kapely Tool – vytvořil pro nás vizuální „monstrum“, které se stalo symbolem projektu. Na novém albu KoMaRa II se objevuje několik hostů – například trumpetista Arve Henriksen, který přinesl do hudby zvláštní klid a prostor. Dále Bill Munyon, který čte básně Valerija Kupky, a také Deborah Carter Mastelotto, Patova manželka, která se podílela vokálně.“
„Jak často vystupujete s KoMaRa? A i letos jste měli pár koncertů po Evropě? Kde to bylo, a jak jsi s tím byl spokojen?“
„Letos jsme hráli v Česku a na Slovensku. Tady mám dobré zázemí a na koncerty přišlo opravdu hodně lidí, což nás potěšilo. Postupně bychom chtěli vyrazit i do Polska a Německa, ale je to náročné – Pat i Trey žijí v USA, takže jen samotné letenky, hotely a logistika kolem dělají z KoMaRy poměrně drahý projekt.“
„Jako KoMaRa, docela oříšek vás zařadit. Je zde art rock, jazz, jazz rock. Co dál?“
„To vlastně ani sami nevíme. Každý to slyší jinak – někdo v tom cítí jazz, jiný prog rock nebo experimentalní ambient. V jedné recenzi na první album ale někdo napsal, že KoMaRa zní jako soundtrack k filmu Davida Lynche, který nikdy nenatočil. A to je asi nejpřesnější popis, jaký jsem kdy slyšel.“

„Máš nějaké vtipné zážitky s kapelou ať to trochu můžeme odlehčit?“
„Trey má, myslím, hnědý pás v brazilském jiu-jitsu. Před koncerty mě v šatně často učil, jak se dostat z klinče. Jednou v Bratislavě byly dveře do šatny otevřené a publikum na nás vidělo. Vypadalo to, jako bychom se tam mlátili, protože jsme se nemohli dohodnout, kdo začne hrát intro. (smích)“
„Další tvá tvorba je hudba k filmům. Ke kterým filmům jsi dělal hudbu?“
„Je jich možná kolem dvaceti – různé dokumenty slovenských režisérů, ale i hrané filmy. Z těch nejznámějších určitě Punk je hned a filmy Miki a Černák. Tyto dva snímky byly dokonce na Slovensku nejnavštěvovanější, překonaly i Avengers, což mě tehdy opravdu pobavilo.“
„Na kterém filmu jsi nejraději dělal? Který pro tebe byl největší výzva?“
„Určitě film Punk je hned – tam jsem se opravdu vyřádil s kytarami, mohl jsem si dovolit být drzejší a experimentovat. A pak samozřejmě Černák – to byl naopak velký oříšek. Spousta akčních scén, rychlý děj, napětí… tam jsem se hodně nadřel. Na YouTube jsou mimochodem dvě videa – Making of music k filmu Černák a také jedno k filmu Miki, kde je vidět, jak ta hudba vznikala.“
„Pokud bychom vzali tvorbu jako komplet. Řekněme které tři skladby ze své tvorby máš nejraději a proč?“
„První je skladba A.T. – Andrej Tarkovsky, z mého alba Sculpting in Time. Je celá v duchu Tarkovského filmů – jsou v ní i zvukové úryvky ze Zrcadla a Stalkera. Mám pocit, že tahle skladba je něco jako otevřená báseň z mého nitra.
Druhá je Life vs Death z alba Unexpected Isolation, které jsem natočil s Arvem Henriksenem. Vznikla v hlubokém období covidu, kdy jsme úplně přišli o příjmy a budoucnost byla nejistá. Ta skladba v sobě má něco jako zrod něčeho nového z obrovské bolesti.
A třetí je Kde sa strácal sneh z alba Behind the Frozen Window. Tam se svou dcerou čtu poezii mého kamaráda Valerije Kupky. Mám pocit, že se nám podařilo vytvořit takovou zimní, ale přesto nadějnou atmosféru – kombinaci hudby, hlasu otce a dcery a poezie, která to celé propojuje.“
„Ty i hodně cestuješ. A to nejen jako turista, ale pracovně. Toto by mohlo být dosti zajímavé pro našeho čtenáře. Můžeš k tomu více říci? Nedávno jsi byl pracovně v Řecku.“
„Cestuji docela dost, ale v Řecku jsem byl spíš na krátkém výletě – Ryanair měl letenky z Budapešti asi za třicet eur, tak jsem toho využil. V pátek ale letím do Los Angeles. Pojedu se už potřetí setkat s filmovým skladatelem Thomasem Newmanem. Bere mě k němu Rick Cox – jeho kytarista, se kterým spolupracuje už od roku 1984. Thomas Newman dělal hudbu k filmům jako Vykoupení z věznice Shawshank, Road to Perdition, Wall-E, Hledá se Nemo nebo James Bond: Skyfall. Rád bych, abychom společně vytvořili projekt, který bychom v roce 2027 mohli představit i na pódiích.“
„David Kollar a USA. Opět nám to zde trochu poodhal. A vydáváš stále v USA?“
„Vydavatelství Hevhetia, které vydalo obrovské množství skvělé hudby a dlouhá léta podporovalo umělce, bohužel muselo skončit. Pak se mi naskytla možnost vydávat u amerického labelu 7D Media Records, který vlastní Trey Gunn z King Crimson. Pro mě je to skvělé, protože mají svoji distribuční síť – většinou kolem takzvané „Crimson family“. Některé desky jsem si vydal i sám, ale musím říct, že Facebook nebo jedno video na YouTube nejsou skutečné promo. Je dobré, když to vydá label, který má databázi, kontakty a ví, jak s tím pracovat. I když už to dnes není velký byznys – spíš tak „na kávu“ – jsem rád, že mě vydávají právě v USA.“
„Jezdíš ještě do USA hrát? Kde jsi tam pobýval? Ono USA je poměrně dost velká zkušenost. Prostě je to tam naprosto, ale naprosto jiný než v Evropě.“
„V roce 2013 se můj album The Son dostal v magazínu Guitar Moderne mezi nejlepší nahrávky roku. Potom se mi ozvalo pár lidí z USA a nakonec z toho vzniklo menší turné – od Seattlu až po Los Angeles. Vzal jsem s sebou i trumpetistu Paola Raineriho. Musím říct, že to bylo docela peklo. Hráli jsme všude možně – i v obýváku jednoho rodinného domu, kde se pořádají koncerty, a pak v různých klubech, kde nás hrálo víc kapel za večer. Když se lidem naše hudba líbila, vhodili dobrovolné vstupné do velké sklenice – takové jako od okurek – a to jsme si pak rozdělili. Bylo to asi devět koncertů a po tom posledním jsem si řekl: Stará dobrá Evropa… (smích)“
„Jaké, které tvé díla jsou rockové? A jasně hudbu kterou jsi dělal pro filmy, tak i tam se rockové party objevili.“
„Na většině mých nahrávek se něco z té rockové duše vždycky objeví. Ale v první řadě je to hudba všech možných barev, ne jen jedné. Když bych to měl říct přímo – tak určitě můj poslední sólový album Calls, pak KoMaRa I a KoMaRa II, ale i starší desky jako Crime on the Bunny nebo Equation of Time z roku 2011.“
„Největší topárna pro tebe? Ocenění, koncet, vystoupení? Nebo klidně když jsi byl třeba v lese a našel jsi na 10 metrech 60 hřibů.“
„Určitě koncert Tool v Krakově – pětadvacet tisíc lidí a z PA systému hrály moje kytary. Pak třeba otevírání koncertů Stevena Wilsona ve Vídni a Berlíně. Silný moment byl i ten, když jsem se na třetí pokus dostal do studia Hanse Zimmera – a zjistil jsem, že to prostředí vlastně není pro mě. Nezapomenutelné byly i improvizace s Thomasem Newmanem, nebo když jsem bydlel v Texasu u Pata Mastelotta a nahrával s ním. Ale vlastně má každý album svůj příběh, každý projekt něco výjimečného. Takže když to vezmu dohromady –všechno je to jedna velká „topárna“, která opravdu stojí za to.“
„Díky za rozhovor. Tímto ještě nekončíme, do budoucna spácháme něco dalšího. Tvoř barde, děláš to dobře.“
„Ďakujem.“
Autor: Alan Rohan