INT3RWI3W!! s mistrem scénického designu, Martinem Hruškou
Dsgnr Martin Hruška, nejznámější český stage designer, podle Amerických odborných médií jeden z TOP 20 světových stage designérů, který svou kariéru zahájil ve světě divadelní atmosféry, prozradil, jak se vyvíjela jeho fascinace scénickým uměním. V rozhovoru odhaluje své začátky jako osvětlovač, zvukař a kreativní duch kapely, přes posun k velkým projektům, až po řešení technologických výzev, jaký mi byly návrhy pro Madonnu či unikátní scény na koncerty v O2 aréně. Inspiraci hledá v přírodě i architektuře a jeho práce je známá po celém světě díky originálnímu přístupu a schopnosti spojit design s technickou precizností. V rozhovoru se také dělí o historky z profesního života, výzvy, trendy a svou vizi budoucnosti scénického designu.
„Zdravím. Co vás přivedlo k designu scén a architektury?“
„Zdravím, začalo to před 40 lety, kdy jsem jako syn známé operní pěvkyně Vítězslavy Bobákové a otce tanečníka, herce a později režiséra Jiřího Hrušky vyrůstal v divadelním prostředí. Spolu s kamarády, dětmi také z divadelního prostředí, jsme založili kapelu Captor, kde jsem se stal zvukařem, později osvětlovačem, manažerem a takovým kreativcem kapely. Vymýšlel jsem různé scény a vyráběl světla pro naše koncerty. Tehdy jsem měl sen, jak s kapelou jezdíme na velké koncerty a turné s množstvím kamionů. Myšlenka je však energie a sny se plní – i když o desítky let později a s jinými umělci.“
„Který z vašich projektů byl pro vás osobně nejzásadnější?“
„Je více projektů, které pro mě byly zásadní, každé z jiného důvodu. Některé přispěly k posunu v kariéře, jiné mi pomohly získat konkrétní zkušenosti a další mě odnaučily zažité zvyklosti a otevřely mé myšlení novým formám. Nemá smysl vyjmenovávat jednotlivé projekty, protože život vás vede cestou, ať už se vám to líbí, nebo ne. Tato cesta vždy směřuje k vašemu předurčenému cíli, i když často vede mírnou oklikou. Možná proto, abyste získali určité znalosti, osvojili si specifický přístup k problémům nebo navázali kontakty, které se mohou ukázat jako nepostradatelné až za mnoho let a pomohou vám v kariéře. Dokonce i negativní momenty v životě se s odstupem času ukázaly jako zásadní a nakonec i pozitivní.“
„Jaké dovednosti považujete za klíčové pro úspěch ve vašem oboru?“
„Zaručeně se jedná o talent – to je bezesporu nejzásadnější. Následují zkušenosti, které vám dávají jistotu a pomáhají předcházet problémům, čímž snižujete počet chyb. Přesto jich během života uděláte mnoho, ale právě chybami se člověk učí. Důležité jsou také kontakty, které sbíráte na své životní cestě a s úspěchem dále rozšiřujete.
To nejdůležitější je však štěstí – pokud něco takového existuje. Možná je to jen osudem daná cesta, nevím, ale je zaručeně potřeba. Kdybych měl být konkrétnější v popisu dovedností, pak bych v různých etapách života považoval za prioritní různé věci. Na začátku to bylo nadšení a chuť dělat koncerty. Následně mě posunulo to, že jsem se vždy snažil vytvářet projekty větší, než se očekávalo. Tím jsem si vybudoval jméno v souvislosti s velkými projekty, a díky tomu jsem byl zaznamenán i ve světě.
Pomohlo také, že jsem při navrhování designů kladl důraz na originalitu a odmítal kopírovat již existující věci. Díky tomu se začínáte v globálním měřítku řadit mezi stage designéry, jejichž práci lidé po celém světě rozpoznají podle specifického stylu.
Za jednu ze svých výjimečných dovedností považuji schopnost vymýšlet konstrukční a mechanické řešení, včetně pohyblivých součástí, které mohou dosahovat až úrovně vynálezu. Díky tomu mám i několik patentů. V poslední době se ukázalo, že právě toto je má zásadní deviza. Jak jednou řekl Butch Aleen z nejznámější světové firmy TAIT Towers z USA: ‚Ani si neuvědomuješ své schopnosti. Designérů je na světě mnoho, ale těch, kteří mají cit pro design a současně dokážou sami navrhnout složitá technická zařízení bez pomoci dalších inženýrů, je jen pár na světě – tolik, že by je bylo možné spočítat na prstech svých rukou.“
„Kde hledáte inspiraci pro své projekty?“
„Kde hledám inspiraci? Vlastně ani nevím, nějak vždy přijde – někdy jednoduše, jindy obtížněji. Snažím se vyvarovat inspirace cizími scénami a raději hledám podněty v architektuře či přírodě. Občas se jen tak procházím po ulici, všimnu si něčeho, co vůbec nesouvisí s designem koncertů, ale vyvolá to ve mně nápad. Ten si zapamatuji a později, ve správnou chvíli, si na něj vzpomenu a rozvedu ho tím správným směrem.
No… nebo ho také nenávratně zapomenu. 🙂 I to se stává. Pokaždé si pak říkám, že jsem si to měl blbec zapsat nebo alespoň naskicovat.“
„Jak přistupujete k práci na návrzích pro různé hudební žánry nebo akce?“
„Určité procesy jsou stejné, jiné naopak odlišné, hlavně ty kreativní. Důležitou roli hraje žánr a typ projektu – zda jde o jednorázovou akci, sérii koncertů nebo turné. Také záleží na tom, jestli se projekt realizuje v ČR, nebo v zahraničí.
Nejprve si musím ujasnit, čeho chceme docílit, jaká bude podstata projektu a na jaké bázi se budu snažit zaujmout diváka. To, co je vždy stejné, jsou pracovní postupy: meeting, dohoda, smlouva, poté diskuze s umělcem. Ty mi pomáhají pochopit jeho vize, nebo naopak jemně nasměrovat umělcovo nápady na efektivnější cestu, která by pro něj mohla být přínosnější.
Následuje fáze, kdy vymýšlím, kreslím a zpracovávám design do technické dokumentace, aby bylo možné projekt nacenit a design odprezentovat umělci. Pokud projekt zároveň režíruji, je proces mnohem delší a vyžaduje intenzivnější spolupráci s umělcem, což se však týká převážně českých projektů.“
„Jaké technologie nebo materiály jsou podle vás budoucností scénického designu?“
„Domnívám se, že už dnes existuje mnoho úžasných technologií, které však nejsou v mnoha případech využívány naplno. Pokud bych měl vyjádřit svůj názor, myslím, že budoucnost patří světelným dronům. Ty se sice už občas používají, ale jejich širší využití zatím naráží na několik problémů. Například globální omezení, která zakazují jejich létání v interiéru a nad lidmi. Dále je problémem hlučnost a při venkovním použití nepříznivé povětrnostní podmínky, jako je vítr.
Další velkou technologií, která nás nepochybně čeká, jsou hologramy. V současnosti jsou hologramy velmi drahé a jejich implementace vyžaduje specifické podmínky, které často omezují použití jiných technologií na scéně. Až se tyto překážky překonají, těžko si dokážu představit, kam až by tato technologie mohla zajít. To už by mohlo být téměř na hranici fantazie.“
„Jaká byla vaše největší profesní výzva a jak jste ji překonal?“
„Největší výzvou bylo, když jsem kreslil návrh pro Madonnu a potřeboval jsem vyřešit, jak udělat z 12metrové koule z LED technologií vážící kolem 50 tun, během chvíle obráceně vypouklou kouli, a následně ji narovnat tak, aby se z ní stala rovná stěna. Prakticky, aby zmizela, a měl jsem na to jen 7 dní.
Nebo nedávno v O2 aréně při koncertu Kontrafaktu, jak pohybovat obrovským pochozím křížem plným technologií, vážícím 6 tun a o velikosti rodinného domu (10 x 14 m), pohybovat všemi směry a ještě s ním rotovat kolem vlastní osy. To bylo hodně komplikované na všech úrovních – od brždění rotace, vedení kabelů až po momentové překračování nastavených dynamických limitů vah jednotlivých motorů. Někdy na první pohled jednoduchá věc je technicky tak složitá, že by to do ní nikdo neřekl. V zásadě se to týká velkých a těžkých věcí, kde začínáte překonávat limity, a to i za neskutečně vysokých finančních nákladů.“
„Spolupracoval jste s mnoha významnými umělci. Máte nějaké zajímavé historky z těchto spoluprací?“
„Ano, byl jsem u mnoha situací, které by byly asi zajímavé pro čtenáře, ale napíšu jednu, která byla zajímavá pro mě: Před mnoha a mnoha lety jsem byl v Česku osloven filmovou produkcí, abych pomohl s narozeninami Bruce Willise v Praze. Jelikož je Bruce i muzikant, rozhodl se, že na svých narozeninách si zahraje se svou kapelou, kterou svolal z LA. Jelikož filmaři nemají zkušenosti s koncerty, požádali mě o pomoc, a tak jsem byl u toho. Navezli jsme množství techniky do salonku hotelu Marriott, a s každou přibývající bednou zvuku byl osobní manažer Bruce více a více nervózní, což jsme pochopili později. Na zvukovku dorazil první muzikant, kytarista z kapely Bruce, přijel rovnou z letiště obtěžkán plnou igelitkou kartonů cigaret – asi si myslel, že letí do země, kde se nedají koupit cigarety 🙂 Bruceovi nalepili na zem vystříhaná chodidla ze samolepky, od hotelového pokoje přes kuchyň do hotelového salonku, aby věděl, kam a kudy má jít. Pravda, trefil to a dorazil včas. Zavolali mě, aby mě seznámili s Brucem, se slovy, že díky mně se sem přivezlo veškeré to vybavení. Potřásl mi rukou a poděkoval, já mu popřál k narozeninám a to bylo vše, a já odjel domů. Pak už jsem z vyprávění slyšel, jaký to byl mejdan, a že manažer Bruce musel zaplatit všem hostům hotelu noc zdarma. Tak jsem pochopil, proč byl u vykládky beden jeho manažer tak nervózní. I ty šlapky nalepené na zemi měly svůj důvod.
To podstatné pro mě se odehrálo o pár týdnů, možná měsíců později na řeckém ostrově Korfu. Představte si, že jsem na dovolené a jednoho dne ráno jedu na motorce bez přilby, s větrem ve vlasech, zkratkou skrze přístav do obchodu pro jídlo. Náhle vidím hlouček lidí, nejde je objet, tak zatroubím, pak ještě jednou, a snad na potřetí se dav rozestoupil, a tam stál u sportovního BMW Bruce Willis. Já na něj koukám jak blázen, on na mě kouká, očividně lovil v paměti, odkud se známe. Pak se jeho tvář rozjasnila, asi si vybavil, odkud se známe, zamával na mě, já mu odpověděl mávnutím a odjel jsem. Jelikož jsem byl v šoku a v té době jsem neuměl téměř ani slovo anglicky, tak jsem trapně odjel. Pak jsem se dozvěděl, že tam byl Bruce Willis s Tomem Cruisem na jachtě. Dodnes té situace lituji. Bylo jasné, kdybych tam zastavil a uměl více anglicky, že bych s ním skončil na jeho jachtě a dnes bych byl možná kámoš i s Tomem Cruisem :-)“
„Jaké trendy vnímáte v současném scénickém designu?“
„Současné trendy vnímám tak, že poslední dobou ve světě mnoho designérů nebo i umělců pracují s jednoduchými tvary – kostka, sloup, kříž, obdélník atd. Je to také dáno tím, že tyto tvary se dají dobře postavit a v zásadě jsou levné na realizaci. To, ale jak rychle přišlo, tak to také odejde, a to z důvodu, že tyto tvarové kombinace se rychle vyčerpají a pak už se budou všichni jen navzájem napodobovat. Proto to vydrží jen krátce. V ČR možná o něco déle, ale ve světě to odezní rychle, protože žádný světový umělec nechce něco podobného, co má jeho kolega. I mně se za poslední léta stalo, že jsem něco navrhl, a než jsem to stihl zrealizovat, tak podobnou myšlenku udělal někdo jiný. Dokonce jsem měl připravenou scénu pro projekt, který se zrušil, a v téměř stejné scéně objelo o pár let později celý svět The Rolling Stones. Napadla je stejná myšlenka, ale já ji měl první 🙂 aspoň vnitřní útěcha. Nebo nedávno jsme si psali s manažerem Metallica, protože v Brazílii vystoupili na scéně téměř totožné, kterou jsem připravoval pro amerického klienta. Tam byla velká pravděpodobnost toho, že to okopírovali, protože můj klient byl přímo napojený na Metalicu. Prý to byla jen shoda okolností, možná dodnes si nejsem jist.“
„Jaký koncertní zážitek nebo projekt na vás osobně nejvíce zapůsobil?“
„Jestli se jedná o moje projekty, tak všechny, co jsem dělal, protože jsem s těmi projekty spjatý natolik, že je to pro mě vše emotivní. Jak na úrovni lidských vztahů v týmu, tak i při přípravě show. Předem si totiž představuji, jak to či ono bude fungovat na publikum, a když při koncertu daný moment nastane a vše zafunguje podle mých prognóz, jsem nadšený a vnitřně šťastný. Jestli bych měl zmínit konkrétní projekt nad ostatní, tak asi Queen Relived, protože to jsem připravoval dlouho a konstruoval jsem mnoho technologických částí vyrobených na míru pro světové turné, včetně skladnosti v kamionech, procesu rychlé stavby atd. Navíc do toho zasáhl covid, což vše zkomplikovalo a prodloužilo.Díky tomu jsem v tom projektu byl mnohem déle než u jiných. Z cizích projektů mě vždy uchvacují Rammstein. Je neuvěřitelné, co jim dovolí s ohněm, mají výjimky na všechno, je to úžasné. Já vždy, když jsem chtěl masivní SFX, tak to většinou skončilo na výrazném kompromisu, i když na to byly i dostatečné prostředky. To, co dovolí Rammstein, nám bohužel ne.“
„Jak odpočíváte po dokončení velkých projektů?“
„Projdu přes několik dní euforie z úspěchu projektu a většinou to potřebuji naspat. Někdy se podaří, že si po skončení mohu udělat volno, tak většinou odjedu do našeho domu na pobřeží, courám se po plážích nebo se jen tak válím v posteli. Jindy naopak není čas na nic a hned jsem v dalším projektu. Je to různé. Vlastně si nejvíc odpočinu, když navrhuji něco odlišného, jako architekturu, například rodinný dům. V poslední době mě oslovili na spolupráci při výstavbě zábavných parků a koncertních hal. To je moment, kdy například modeluji ve 3D halu a tupě klikám linky při modelování. U toho si vždy odpočinu, není u toho potřeba myslet a zároveň mám pocit, že něco dělám. Samozřejmě umím odpočívat i trochu normálně, dokonce bych řekl, že jsem někdy i drobet lenivý. Jindy jsem zase přehnaný workoholik a strávím v pracovně dny a noci.“
„Závěrem bych chtěl poděkovat, že jsem se mohl podělit s vašimi čtenáři o své zážitky a znalosti. Jsem opravdu rád, že tuto práci mohu vykonávat. Je to čest a dar, kterého si nadevše vážím.“
„Samozřejmě i já jsem také rád, že jsem mohl udělat rozhovor s tak talentovanou a váženou osobou, která sice není často na očích, ale její práce je o to víc vidět.“
Autor: Mates Brush Schtetina
