LORD OF THE LOST, kapela, která od vydání debutu FEAR, v roce 2010, ušla pěkný kousek cesty. Od roku 99, hlavní tahoun Chris Harms, udělal pár kroků, byli zkoušeny kontury, ladili se akordy, aby se nakonec vše sešlo a spojilo. No a máme tu rock 22. Osobně, pro mě je to dnes premiéra, možná, jako pro pár z vás. Desáté album s názve krev a třpytky, to by se spíše hodilo do mého milovaného glamu …BLOOD & GLITTER. Kapela se škatulkuje jako Gotický rock, metal…já se ale občas nemohl odtrhnout od myšlenky, že slyším místy Rammstein a dokonce mi to v jeden moment, evokovalo lehounce v Sabaton, ale to jsem jen lehounce zklouznul. Dnes asi přímo nepřihodím něco, pro někoho kdo poslouchá něco z GOTIKY.
Osobně, je to pro mě hranice, kam kráčím jen za Carpatia Castle …HIM. Osobně, chtěl bych gotický rock/metal definovat. Sám nechápu, co z něj dělá tu gotiku. Jsou to texty a vizáž, nebo jen typ hudby, jako je tohle? Tohle je dosti jinde, je to tvrdší a to označení gothic rock, to mi k nim nesedí, je to ryzí metal s Core až Nu prvky. A ta gotika? Tohle je pro emaře?! Inu, první song nese název BLOOD & GLITTER. V podstatě pěkný úvod, který příjde jen se slovy a doprovodem piana …no a doplní je efekt screamu. V podstatě v písni můžeme sledovat powerwolfskou atmosféru. Hraje si to s tajemném a snaží se zlákat na atmosféru a na to, co přijde. Což se i daří. Takže, opusťme nenávist…tedy druhý song LEAVE YOUR HATE IN THE COMENTS (pozn. autora : hovořte jak chcete). Zařve na nás nejspíše nějaký fracek a následně bubeník spustí palbu a najednou příjde pro změnu ta ramsteinská atmosféra. Jen bych chtěl dodat, že mě tato kapela neoslovila a silně z obou věcí, cítím Německou angličtinu. Píseň hodně vsází na hru zpěvu …no, postupně zjistíte, že je to hlavním lákadle, jejich alb. Chvíli štěká, v druhém vypráví a v dalším využívá efektů. A ten fracek? Ten je takové krásné využití v atmosféře. Inu ABSOLUTE ATTITUDE a do třetice, tady máte ten sabatonský nádech, lehounký, postřehnete jej v začátku. Nejspíše se mnou nebudete souhlasit, ale já se svým archivem, co my pěje v hlavě …prostě si nemohu pomoc, když mi něco, k něčemu evokuje …absolutní postoj, jak výstižné. Ovšem, tohle je jen nádech a velmi, velmi rychle to sklouzne k disko metalu, kde bicí uznává jen rány, pro zachvění duše, sladěného se zpěvem… který, jako by vás chtěl balit. No a asi nebudu daleko od pravdy, text je stavěn tak, aby jste přijmuli to, že druhého nezměníte a to je v podstatě můj přístup k životu. Za mě osobně je tohle nejlepší text v albu, je nejvíce procítěný. THE FUTURE OF A PAST LIFE a jdeme na core prvky, to co nesnáším a to je třeba i tohle skřehotání, jak rosnička po ránu …a nemyslím tu ze zpráv. A pozor, opět vám přirovnám možnou inspirace k písni. Když dojde do mezihry, nemohu se zbavit osmdesátkového hitu, stayin alive. Zavřete oči a ono to příjde a to včetně doprovodu instrumentů. Ale tím ještě nekončíme! A ne není to úcta k neúctě …NO RESPECT FOR DISRESPECT. No, zase bych řekl disko zážitek, kde za pohoukávání opět cítíte pohyb v bokách, jako by jste byli na parketě. Ovšem dosti se mi líbí náběh, když prostě všechny efekty utichnou a to včetně instrumentů, sekundové ticho a on prostě klidným hlasem řekne slova, která jsou i názvem písně. Tohle mě zamrazilo. RESET THE PRESET ..zde je jako host uveden Andy Laplegua, no, po dohledání jsem zjistil, že se jedná o frontmana ICON OF COIL, jedná se o futerepop(jo, dodnes jsem nevěděl že to existuje). Ale konečně se někam dostáváme, protože při dnešních expanzích hudby a jejich škatulkování, bych celý počin takto označil… no, EMOFUTURECOREPOPNUMETAL a je na světě nová škatulka! Ale k věci, tohle je šílenost. Nejdříve na vás naběhnou efekty, pak skřeky, pak normální zpěv …a já, já se snažím hledat v tomhle zmatku instrument, který neleze ze saniťáku a najednou je konec. DESTRUCTION MANUAL, jsme za půlkou a co jsem napsal, to by se hodilo i k následujícím věcem. Tohle bych označil věcí pro náctileté, kteří nemají absolutně povědomí o hudbě, ale zní jim to jako masmediální protlačenina, po vzoru Slipknot a hlavně, je to tvrdě úderné v refrénu a přeci jen, když vám takto začnou vyřvávat ať to kurva shoří, je to ono! ..ne, opravdu tím nic nezachrání!! DEAD END, jo, kéž by to byl konec, ale na ten mrtvý konec najela jen kapela. Tohle je
neskutečný kolotoč, který po půlce omrzí a vy jede dál. Další sázka v efekt, ale pozor. Vezmou to zlehka. Mám tohle brát jako EFCPNM ploužák? No, jdeme dále LEAVING THE PLANET EARTH, aneb jeden z nejvíce emo textů, co tu najdete. Z počátku přemýšlíte, zdali si nepozvali DJ, možná, ale i on si to rozmyslel a rychle zdrhl. Tempo se opět nemění a myšlenka projet se s žiletkou po ruce provokuje, no, já bych spíše projel CD. FOREVER LOST. Zprvu bych řekl, že je to dosti kreativní, po textové stránce. Jsou to namalovaná slova. Song? Tempo už se třetí písničkou nehýbe a je to jak zaseklý kazeťák. SAVE OUR SOULS, opět host, kterého neznám a je jí Ally Storch. Zprvu musím dodat, že tohle je první milé překvapení. Jedná se o houslistku. Housle jsou něčím, co dodává, po vzoru orchestru, tu dokonalou atmosféru. Už jen když Gotthard natáčel Defrosted 2, bylo to něčím extra. Slečna má vícero působení a já si ji rozhodně dohledám. Song vsází na trochu více dynamické tempo a já s napětím čekám, kdy zazní akordy houslí. No, taky si pohraje s equalizerem, co bych čekal, holka má určitě vzor ve Vanessa Mae, o tom svědčí už ta její rozmanitost. Střídá to a dokonce ji nechají vteřiny ticha, aby v dalších vzala atmosféru za své. Inu, poslední, neposlední song, nese jméno ONE LAST SONG. Opravdu je to dvousečné, neb… no, čtěte dále. Tady, jako na začátku je to něco co se snaží upoutat hned v začátku. Je to pomalé, za doprovodu piana, lehounký zpěv a pak vše vezmou instrumenty a to bez efektů, skřeků etc.. Vlastně, osobně se mi tenhle song líbí nejvíce. Je to v podstatě čistý, metalový flák. No a konečně dojdeme do finále s cover od ROXETTE & THE LOOK. Je to obdobná sranda, jako když Children of Bodom zahráli Oops I Did It Again! Jedná se vážně o odlehčení, moc to nepředělali a opravdu to v závěru dosti potěší. A co více, k popové desce, se to hodí a o tom, že to pop není …tahle písnička má i hosta, opět děvče a opět popovou zpěvačku a to Blümchen. Inu, máme tu po roce a něco nové album. Osobně, zkoumal jsem, pátral jsem. Album se nikam neposouvá. Zaujme především milovníky CORE & NU. Jádrem čpí emo a ne gotik. Texty nejsou ničím, co by promlouvalo v hloubi duše. Po půlce už to více než omrzí. Nemá to skoro žádné zajímavé momenty, nejvíce v popředí z instrumentů, je bicí a to pro svoji mohutnost, která dodává kouzlo disco, nebo popu. Je to věc, která má inspiraci, nejspíše, v daleko lepších kapelách. Tohle je průměrná zábavovka, kterou spláchne alkohol. Pokud hledáte něco tvrdého, jděte jinam. Pokud něco, ve stylu zmíněných Slipknot, tohle je sakra repetitivní …což jsou i Slipknot. Album se prostě drží přímočarosti a co více, nesnaží se dělat něco jiného a to nejspíše už dlouhou dobu(ovšem netuším, stačili mi dvě alba). Abych to celé uzavřel, album má několik tváří a to je bod k dobru. Ovšem, když si hraje v jednom momentě tvrdě, v druhém připomíná disco a v třetím tvoří cosi, je to pro mě konečná. A notabene, když to vlévá ingredienci s názvem pop.
5/10
Autor: Angel Derring
